Dnes byl svátek První máj. Stejně jako u lidí i u strašidel byl tento den státní svátek. Bubík měl od rána jen jedinou starost.
„Musím se jít schovat na rozkvetlou třešeň. Někam do větví, abych nebyl vidět.“
„Proč?“ divila se Zubomila. „Zvyk je přece pod tou třešní dát nějaké holce pusu, aby byla celý rok krásná a neuschla.“
„Líbat tě nebudu, ségra. Já se chystám strašit, víš? Jako velké strašidlo. Za Strašidrnem je velká rozkvetlá třešeň, kam chodí lidé. No a jak říkáš ty, ocucávají se pod stromem. A já je u toho polekám!“
„Ach jo, Bubíku, ty máš nápady,“ zakoulela Zubomila očima.
Bubík šel číhat na zamilované, zatímco ostatní strašidla se sešla na návsi, kde vztyčila májku. Krásný ozdobený kmen stromu měl totiž ochránit Strašidrno proti zlým lidem. Lidé se jím chrání proti zlým duchům, těch se ale strašidla rozhodně nebojí.
„Nyní si rozdělte hlídky,“ poručil starosta Strašidrna. „Sousední město Strašpytlíkov by nám mohlo chtít májku ukrást. To se občas dělává, tak ji musíme uhájit, jinak by to byla pro město strašlivá ostuda.“
„Já budu hlídat!“ volal nadšeně taťák.
„Já taky,“ přidal se taťákův nejlepší kamarád pan Vodnický.
„Výborně, chlapci, budete mít hned první hlídku,“ rozhodl starosta a ještě dodal: „A pozor na lidi. Kromě Prvního máje slaví ještě svátek práce a motají se po venku.“
„Oni neslaví svátek práce prací?“ divila se Zubomila?
„Kdepak, Zubomilko, oni si připomínají den, kdy dělníci bojovali za zlepšení podmínek v práci. Při protestech jich mnoho zemřelo, proto tento den zůstal v povědomí lidí nadále,“ vysvětlil starosta.
„To asi aby si vážili, že se dnes v práci mají tak dobře. I když si pořád na něco stěžují,“ povídala Zubomila.
„Nechceš také hlídat májku se svým otcem a panem Vodnickým, Zubomilo?“
„Kdepak, pane starosto. Já jdu najít svého kamaráda, dluží mi pusu pod třešní,“ začervenala se Zubomila a odešla.
Nastala noc. Strašidrno pokojně spalo. Jen taťák a pan Vodnický drželi statečně hlídku u májky. Zřejmě se snažili případné zloděje odradit strašidelnými zvuky, neboť se zpod májky linulo strašidelné chrápání.
„K čertu, Vodnickej, vzbuď se,“ třásl k ránu taťák vodníkem, který sladce vyspával pod májkou. Vlastně už ne tak pod májkou jako pod širým nebem.
„Co je, Zubáči, co mě budíš? Zrovna se mi zdálo o tom, jak zavírám dušičky do hrnečků.“
„Májka, Vodnickej! Je pryč!“
„Do nejšpinavějšího rybníka!“ zaklel vodník a hned byl na nohou. „Co budeme dělat?“
„Určitě ti darebáci ze Strašpytlíkova. Musíme jim ji uloupit zpátky.“
„No ale už skoro svítá. Než se vrátíme, někdo si určitě všimne, že májka chybí,“ povídal Vodnický. A byla to pravda. Takový ozdobený kmen stromu je docela velká věc. To nikdo nepřehlédne.
„Dáme sem zatím jinou,“ napadlo taťáka a hned se do toho dal.
Vodník ho sledoval s nevěřícným pohledem. Tímhle chce někoho obelhat? Vždyť zapíchnul do země dlouhý klacek, ke kterému přivázal pár větviček z jabloně. Pak si taťák vzpomněl, že na májce byly ještě barevné fáborky, a tak si sundal ponožky a připevnil k větvičkám.
„Nádhera,“ pochválil si to pak. „Možná bychom ani nemuseli pro tu původní.“
„Blázníš? Tamta byla asi tak dvacetkrát vyšší. Měli bychom si pospíšit,“ povídal Vodnický.
Dvě strašidla se rozběhla řídnoucí tmou vstříc Strašpytlíkovu. Počínali si rychle a zanedlouho dohonili čtveřici rošťáků, kteří si upalovali s jejich májkou na náměstí Strašpytlíkova. Jenže z roští na ně vyskočil taťák a vycenil své ohromné zuby. Do toho strašlivě zařval. Rošťáci zastavili a chtěli ho oběhnout, ale tam vyskočil Vodnický a mumlal něco o dušičkách v hrnečcích. Vůbec mu nevadilo, že tu v okolí není žádný rybník.
Raubíři upustili májku a dali se na útěk. Nebyla to ještě zkušená strašidla, tak se povedlo je takhle vylekat. Taťák s Vodnickým na nic nečekali, sebrali májku a běželi zpět do Strašidrna.
Mezitím ve Strašidrně šel kolem májky Bubík.
„To jsem jelen,“ povídá si. „Ani nepršelo, a přesto se ta májka srazila jako můj svetr, když ho máma vyprala v pračce. Jdu se jí zeptat, jestli neprala náhodou i tu májku.“
A šel. Ani ho nenapadlo řešit, že by se ta pravá májka do pračky nevešla.
Než si toho všiml někdo další, přiřítil se taťák s vodníkem a hned znovu vztyčili májku. Tentokrát tu správnou, tu vysokou. Právě včas, protože se začala trousit strašidla v čele se starostou, aby zkontrolovala, jak si jejich hlídači vedli.
„Výborně hoši, májka je na místě. A dokonce je tu ještě jedna menší z ponožek,“ smál se starosta.
„Jsme se tak nudili, že jsme udělali ještě jednu menší,“ povídal taťák, utrhl si jednu z ponožek a otřel si s ní pot z čela.
„No fuj, taťákovy ponožky. To ochrání město před všema,“ poznamenal Bubík.
„Nebuď drzý, chlapče. A jak sis užil První máj ty?“ ptal se taťák svého synka.
„Moc dobře,“ zachechtal se Bubík. „Vyděsil jsem mnoho zamilovaných párů. Hlavně ten, na který se mi podařilo spadnout. Ta větev byla nějaká tenká, no.“
„Cože? Tos byl ty?!“ rozčílila se Zubomila. „Cos to měl na hlavě?“
„Ché, ché, lekla se!“ radoval se Bubík, až se smíchy málem válel po zemi.
„Když by na tebe spadnul na Prvního máje z rozkvetlého stromu Mikuláš, taky by ses leknul.“
„Jinou masku jsem nesehnal,“ chechtal se dál Bubík.
A chechtal se ještě večer, když měl spát. Byl to povedený První máj.
