Byla jednou jedna princezna jménem Anabella. Princezna vyrostla na nádherném zámku, který se tyčil na kopci s výhledem na celé království. Vesničané, lid krále Viktora, však opovrhovali králem i princeznou. Pravdou však bylo, že král i princezna dělali všechno proto, aby si důvěru vesničanů po jedné prohrané válce získali zase zpět. Snažili se, jak mohli, ale vesničané království nevěřili.
Krásná princezna byla smutná z toho, že ji její lid nemá rád, a doufala, že se to jednoho dne změní.
Každý den si Anabella četla knihy nebo se procházela zákoutími zámku či po krásných zámeckých zahradách. Nejvíce milovala vůni květin, kterými byl zámek přímo posetý.
Bylo krásné slunečné ráno. Anabella se nasnídala s otcem, králem Viktorem, a pak se šla učit do královské knihovny. Po škole se vydala na svoji oblíbenou procházku zahradou. Jak se tak Anabella procházela zahradou, najednou klopýtla o malý kámen. Dopadla přímo na kopec mechu. „Au!“ zvolala, když dopadla na zem. „Počkat, co to je?“ zamyslela se princezna, když si všimla, že pod hustým mechem se cosi skrývá. Byla to jakási cestička. Anabella se postavila, oprášila si krásné šaty a následovala pěšinku zarostlou zeleným mechem. Pěšinka vedla až do krásné zahrady plné rudých růží. Tak tuto zahradu v zámku ještě věru neviděla. Celá zahrada byla schovaná, obrostlá růžemi a plevelem. Odhrnula pryč plevel a přebrodila se do středu zahrady.
„Tady asi už dávno nikdo nebyl,“ řekla si princezna. Vtom uviděla malý kamenný stůl, na kterém ležel zlatý klíč. Anabella nesměle vzala klíč do ruky a zkoumala jeho podivné tvary.
„Tuto zahradu vysadil můj otec, tvůj dědeček, starý král, pro tvou babičku,“ zjevil se za princeznou najednou její otec, král Viktor. Otec jí pak vyprávěl příběh o tom, jak jeho otec vysadil každý druh rudé růže v této zahradě na počest své manželky, která růže tak milovala. Anabella byla příběhem nadšená. Takové krásné červené růže už dlouho neviděla. Každá měla jiný tvar a každá byla výjimečná. Anabella pak slíbila tatínkovi, že tato zahrada zůstane jejich malým tajemstvím. Ať roste tak, jak ji Anabellin dědeček a králův otec vysadil.
„Našla jsem tu i klíč,“ ukázala mu klíč dcerka. „Od čeho asi jen je?“ zamyslel se král.
Potom se Anabella a král Viktor vydali zpět na zámek hledat zámek, do kterého zvláštní zlatý klíč zapadne. Když už byli na dně svých sil a prohledali skoro každý kout zámku, Anabellu napadlo ještě jedno místo, kam se nepodívali.
„Nebyli jsme přece ještě v knihovně,“ zvolala princezna a vydali se spolu do královské knihovny. Rozhlíželi se po knihovně, když jim padl pohled na obraz prarodičů Anabelly a rodičů krále Viktora. Král posunul obraz, za kterým se skrývala malá dvířka.
Za těmito nenápadnými dveřmi se nachází stará malá truhlička, ve které ležela malá harmonika. „Skoro jsem zapomněl. S touto harmonikou hrával můj táta, tvůj dědeček, na zábavách po celém zámku. Harmonika hrála hlasitě, ale krásně. Vždy když vesničané pod zámkem zaslechli hrát jeho harmoniku, s radostí se k veselici přidali. Dveře měli na zámku vždy otevřené. Tato harmonika spojovala všechny, ať bohaté, nebo chudé,“ řekl jí král o hudebním nástroji, který našli. „To je ono! To spojí náš lid opět dohromady,“ odpověděla princezna.
A tak se i stalo. Další den král uspořádal na dvoře velkou hostinu a pustil se do hraní na harmoniku. Neuvěříte, co se stalo poté. Do zámku se nahrnuli vesničané, kteří po dlouhých letech opět zaslechli nádherný zvuk harmoniky. A tak se lid opět spojil. Lidé plesali, jedli a radovali se. Princezna Anabella byla šťastná, že se svým otcem dokázali opět spojit celé království, které bylo silnější než kdykoli předtím.
