Vilma je ve škole

Milé děti, vzpomínáte si na hnědovlasou holčičku jménem Vilma, jejíž časy ve školce skončily? Byl začátek září a malou holčičku čekal velký den. Byl první školní den. Vilma byla veselá a odvážná, ale ze školy měla trošku strach, protože tam nikoho neznala. Když přišly s maminkou do školy, byly udiveny krásnou třídou, kterou paní učitelka ozdobila.

Paní učitelka byla velmi milá. Když maminka odešla domů, paní učitelka posadila všechny děti do lavic a vysvětlila jim, jak jejich dny ve škole budou vypadat. Potom je provedla třídou a dala dětem čas na poznání, a tak si děti hrály po celé třídě. Odevšad se ozýval dětský smích. Jen Vilma seděla tiše v koutě a sledovala, jak si její noví spolužáci hrají s hračkami či listují v knížkách.

Když vtom si všimla, jak si jedna holčička hraje s barbínami. Ty Vilma zbožňuje!

Vilma se nesměle vydala k holčičce a potichu jí řekla: „Ahoj, já jsem Vilma. Můžu si hrát s tebou?“ Blonďatá holčička hrající si s barbínami zvedla zrak a vesele odpověděla: „Ahoj, já jsem Sára. Jasně, pojď.“ Vilmina nesmělost utekla oknem. Vilma přikývla a posadila se na koberec k Sáře. Smály se, povídaly si příběhy z léta a hrály si spolu s panenkami, dokud je paní učitelka opět neusadila do lavic. Vilma však už neseděla sama, seděla se svou novou kámoškou Sárou. Dozvěděla se, že ani ona zde nikoho nezná. A tak se rozhodly, že budou sedět spolu. Potom rozdala paní učitelka dětem důležité knížky, které si děti schovaly do aktovek. Později se každý žák musel představit, jak se jmenuje, na co se ve škole nejvíc těší a jaké hračky má nejraději. Z některých dětí to šlo těžko, protože se styděly, jiné řekly jen jednu větu. Vilmina nesmělost opadla a vesele odvětila: „Já jsem Vilma, těším se na výtvarnou výchovu a ráda si hraji s barbínami!“ řekla odvážně. Za odměnu a za odvahu mluvit v první školní den před všemi jim paní učitelka rozdala bonbóny a později si šly děti hrát ven do zahrady. Když vyšly ven na dvůr, prvňáčci spatřili skluzavku, dokonce i pískoviště plné hraček! Tak to je lepší než ve školce, tam tak velké pískoviště neměli.

Vilma si už nehrála jen se Sárou, ale přidaly se k nim i jiné holčičky ze třídy. A tak si spolu všechny hrály. Vilmina maminka přišla pro dcerku a s nadšením sledovala, jak si její dcerka našla nové kamarády, věděla, že se Vilma bojí, ale věřila, že to zvládne.

 „Jaký byl tvůj první den?“ zeptala se, když se vydaly domů po prvním školním dni. Vilma se usmála. „Super! Mám i nové kámošky,“ řekla holčička šťastně. Máma ji silně objala. „Jsem na tebe tak pyšná, věděla jsem, že to bude skvělé, že to zvládneš,“ řekla její maminka.

Když kráčely domů, Vilma nemohla přestat mluvit o svém prvním dni ve škole. Těšila se na další den, na příběhy paní učitelky, na to, že se naučí číst i psát, a na zábavu, kterou se spolužačkou Sárou zažijí.

A tak Vilmin první den ve škole skončil super. Zjistila, že i když něco starého končí a něco nového začíná, neznamená to, že to nebude skvělé.