Sůl nad zlato

Za sedmero vysokými horami a sedmero širokými řekami se rozkládala země, kde byla radost žít. Lesy šuměly, louky se zelenaly a potůčky zurčely. Zemi vládl starý král, který měl tři dcery. Věděl, že nebude mít dost sil na vládnutí napořád, a tak se rozhodl si zavčasu vybrat ze svých tří dcerušek nástupkyni. A která by měla být ta, jež usedne po něm na královském trůně? Usmyslel si, že předá žezlo té z dcer, která ho má nejraději.

Jednoho rána si tedy nechal zavolat všechny tři své dcery a vyzval je, aby mu řekly, jak moc ho milují.

První přistoupila nejstarší a řekla: „Tatínku, mám tě ráda jako zlato! Věřím, že bych byla nejlepší královnou.“ Král přikývl a obrátil se k prostřední dceři. „A jak ty mě miluješ?“ zeptal se.

Prostřední dcera odpověděla: „Mám tě ráda jako drahé šperky a kameny, protože nic na světě není vzácnějšího.“ Pak se ke svému otci přitulila a dodala: „Udělej královnou mě.“

Když se král nakonec zeptal své nejmladší dcery Marušky, odpověděla: „Mám tě ráda jako sůl, tatínku.“ A mile se na něj při těch slovech usmála.

Král byl Maruščinou odpovědí zklamán a rozhněván. Zlato a drahé kameny jsou přeci mnohem cennější než obyčejná sůl, pomyslel si. „Odejdi!“ přikázal jí. „Až přijde doba, kdy bude sůl vzácnější než zlato, můžeš se vrátit a staneš se královnou.“

Maruška opustila království s velkým smutkem v srdci, i když nechtěla být královnou, chtěla jen dokázat otci svou opravdovou lásku. Putovala dlouhé dny, až došla do hlubokého lesa, kde narazila na starou kouzelnou babičku, která jí poskytla přístřeší.

Mezitím její sestry žily v přepychu a radovánkách, ale král byl stále nahněvaný na svou nejmladší dceru. A to tak, že přikázal v celém království zničit veškerou sůl, protože by mu jen připomínala, jak málo ho má Maruška ráda. Král si zatím nebyl ochoten připustit, jak moc mu jeho nejmladší dcera chybí.

Na zámku se zatím chystala velkolepá oslava, při které chtěl král oznámit svou nástupkyni. Jídelna byla vyzdobena zlatem a drahým kamením na počest dvou dcer, které, alespoň podle krále, věděly, co je na světě nejvzácnější a nejdůležitější.

Všichni hosté už zasedli ke slavnostní tabuli. Stoly se prohýbaly pod množstvím různých jídel, až z těch dobrot zrak přecházel. Ovšem u zraku to také skončilo. Jakmile hosté ochutnali, začala se jim křivit ústa. Ať zkoušeli z lahodně vypadajících pokrmů cokoli, nic se nedalo pozřít. Na pohled lákavé, ale v ústech úplně bez chuti.

Král si okamžitě nechal přivolat kuchaře, aby mu vysvětlili, co s jídlem provedli. „Nejmilostivější králi, bez soli se přece nedá chutně uvařit. Jídlo vám nechutná, protože je neslané. A v celém království z Vašeho rozkazu nezůstalo ani zrnko soli.“

Ani teď se pyšný král nehodlal vzdát svého rozmaru a přikázal kuchařům, ať tedy servírují vše nasladko, to se přece bez soli obejde. Za nějaký čas se tedy začalo servírovat nanovo. Hladoví hosté se na dorty a zákusky všeho druhu hned vrhli. Ale to také nebylo ono. Trocha toho sladkého po jídle jistě přijde vhod, ale nahradit oběd sladkostmi? Nálada na oslavě byla na bodě mrazu, vzácní hosté z dalekých krajin se s nejrůznějšími výmluvami odporoučeli, aby už byli ve svých královstvích, kde se podávají jídla dochucená solí. Leckdo z odcházejících pronášel jízlivé poznámky, že ve zdejší zemi se asi místo soli používá zlato a drahé kamení. Hosté ze zdejšího království věděli, že si ani doma nepomohou, když je všechna sůl v království zničena. Ledaže by z království utekli. Vždyť je zde bez soli nic dobrého nečeká.

Král si začal uvědomovat, jak zle se k Marušce zachoval, teprve teď pochopil, jak byla jeho nejmladší dcera moudrá. Jenže vůbec nevěděl, kde Marušku hledat, aby se jí mohl omluvit. Velice svého neuváženého činu litoval. A také měl hlad. I jeho už sladké načisto omrzelo a nic jiného se bez soli připravit nedalo. Jenže sůl nikdo neměl, a i kdyby měl, neprodal by ji ani za hroudu zlata. Tak vzácná teď pro všechny sůl byla.

Mezitím Maruška nadále žila v lese u kouzelné babičky, a bylo by jí tam nic nechybělo, kdyby tam s ní byl její milovaný tatínek. Jednou za ní kouzelná babička přišla a pověděla jí o tom, co se děje doma, jak království bez soli živoří. Dala jí malou mošničku plnou soli a prozradila jí, že ta sůl nikdy neubyde a může tak pomoci všem. Maruška se vydala zpět do království. Když dorazila k zámku, nikdo ji nepoznal, protože byla skromně oblečená. Požádala o setkání s králem, že pro něj má něco, co zachrání celé království.

Král ji přijal, ale rovnou jí řekl: „Toto království už nic nezachrání. Byl jsem pyšný, vyhnal jsem svou nejmilejší dceru a sůl v celém království dal zničit. Nemůžeš mi dát nic, co by mi pomohlo, děvče.“

Maruška mu po těch slovech nabídla chléb posolený solí z mošničky.

Král byl nadšený a ptal se, jak jí může poděkovat. Maruška mu odhalila svou tvář a řekla: „Tatínku, stačí, když mě budeš mít rád tak jako já tebe – jako sůl.“ Král se radostí rozplakal a prosil ji za odpuštění.

Brzy se po celé zemi rozneslo, že Maruška se vrátila. Sůl v její mošničce nikdy neubývala, a tak jí bylo dost pro všechny obyvatele království. Maruška byla korunována královnou a vládla moudře. Nikdy nezapomněla na laskavou kouzelnou babičku, která jí v těžkých časech pomohla.