Víte, kdo je to plížák panelákový? To jsem já. Vypadám jako černá hromádka chlupů s velkýma kočičíma očima. Mám ostré drápy, kterými v noci škrábu nábytek a nohy, které koukají zpod peřin. Teda, měl bych to tak dělat. Jenže mně se ty děti tak líbí.
Občas je tajně pozoruji přes den, když moji rodiče a můj bratr spí. Jsou tak roztomilé. Hrají úžasné hry a já bych si moc a moc chtěl hrát s nimi. To ale pochopitelně nesmím. Jsem noční tvor. A v noci děti spí, to s nimi žádná zábava není.
Teď mi došlo, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Milín a jsem plížák panelákový. Žiju v bytě v sedmém patře ve velkém městě s mojí rodinou. Můj bratr Píhat je přesně můj pravý opak. Moc rád v noci chodí škrábat a strašit děti. Máma s tátou ho za to chválí. Říkají, že prý už jsem dost velký na to, abych chodil taky strašit. Brzy prý přijde má velká noc.
Netrvalo to moc dlouho a bylo to tu. Jakmile se setmělo, měl jsem vyrazit do dětského pokojíčku strašit a lovit nohy, které čouhají malým nezbedům zpod peřiny.
„A pořádně škrábej,“ mrknul na mě Píhat, jeho oči do tmy zablýskly. Vůbec se nedivím, že se ho děti bojí. Úplně mi z něj přeběhl mráz po zádech.
Vyklouznul jsem tichounce ze škvíry za skříní. Opatrně jsem našlapoval směrem, kde stály postele a v nich tiše spaly děti.
„Musíš víc funět a dupat,“ zašeptal na mě Píhat, který zůstal za skříní, ale vykláněl se, aby mu nic neuniklo.
Dobře, tedy. Víc funět.
„Fů, fů, fů.“
V postýlce se něco zamlelo. Probudil jsem je?
„Fů, fů, fů,“ zafuněl jsem znovu a trochu zadupal.
„Mamí, mamí,“ ozvalo se z postýlky.
Rychle jsem zaplul pod postel a čekal, až se kroky z chodby přiblíží. Dveře se otevřely, do pokoje vešly nohy – víc jsem zpod postele totiž neviděl. Někdo rozsvítil malé světlo.
„Copak je, Amálko?“ ptal se ženský hlas. Ten jsem poznal, byla to jejich maminka.
„Zapomněla jsi asi zavřít okno. Fouká tu vítr,“ povídala Amálka rozespale.
Nohy došly k oknu.
„Okno je zavřené. Asi se ti něco zdálo, broučku. Spinkej. Dobrou noc.“
Světlo zhaslo, nohy odešly a dveře se zavřely.
Přišla opět má chvíle. Funění mi asi moc nejde, tak ho radši vynechám. Našlapoval jsem opatrně na tlapky a plížil se směrem k posteli, kde spala Amálka. Vytáhnul jsem drápy a přiblížil je k posteli. Ozvalo se škrábání. Několika přískoky jsem byl u šatní skříně. Hlasitě jsem vydechl. Ty zvuky, to škrábání a dýchání, znělo potmě tak strašidelně, že jsem se mimoděk oklepal. Pořád jsem na sobě cítil Píhatovy oči, určitě mě sledoval, aby si mě později mohl dobírat. Ale co když mě pozoruje ještě někdo?
Otočil jsem se za sebe. Ze tmy na mě zasvítily obrovské oranžové oči!
„Mňík! Kník!“ vydal jsem ze sebe a dal se na útěk.
Zaběhl jsem za skříň tak rychle, že jsem cestou porazil Píhata.
Děti se vzbudily a divily se, co to bylo.
„Asi se dole pod oknem zase perou kočky,“ povídal starší chlapec. Oba se upokojili a spali dál.
„Co blbneš?“ divil se Píhat, když se zvednul ze země.
„Někdo tam byl! Díval se na mě! Funěl, škrábal a měl obrovské oranžové oči!“ popisoval jsem překotně a sotva jsem popadal dech.
Píhat se plácnul tlapkou do čela.
„Milíne, ty jsi taková trubka! Ty nevíš, že na skříni je zrcadlo? Viděl jsi sebe!“
„To vypadám tak děsivě?“
„Ne, vypadáš spíš vyděšeně. Ale gratuluju. Právě jsi se úspěšně postrašil,“ ušklíbnul se Píhat, vyklonil se zpoza skříně do pokojíku a dodal: „A děti jsi uspal. Kam se hrabe strejda Usínáček.“
Tak to bylo moje první strašení. Podle Píhata se vůbec nepovedlo. Já bych ale řekl, že se povedlo až moc. Vystrašil jsem se tak, že jsem se bál ještě dva dny podívat do zrcadla.
Pohádka byla moc hezká a kocourek roztomilý. Dekuji
Výborná pohádka, velmi vtipná. Měla veliký úspěch. Ale nohy i tak dnes nejspíš zůstanou pod peřinkou. 😅
Pohádka se mi líbila uspala mé rodiče a já měl dost času.
Hezké