Na jedné zelené louce, kde kvetlo mnoho krásných květin, žili dva býci. A ti spolu pořád zápasili ve snaze jeden druhého z louky vyhnat. Jejich zápasení pozorovala zvířátka kolem. Zajíci hopkali vzrušením, veverky býky povzbuzovaly z vysokých větví stromů, jen ovce v klidu přežvykovaly trávu a netvářily se, že by je zápas kdovíjak zajímal.
Kousíček od místa, kde spolu býci zápasili, byl krásný klidný rybníček. V něm žily žáby. Jedna z nich si sedla na vyvýšený kámen, aby dobře viděla, a začala kvákat za sebe na své žabí druhy: „Býci se perou! Na kterého si vsadíte vy? To bude podívaná.“
Její žabí kamarádka vyskočila k ní na kámen. Podívala se na býky a dostala strach.
„Nebojíš se, co bude potom? Až spolu ti býci dozápasí?“ ptala se nadšené žáby.
„Bát se? A čeho? Jsou daleko. K nám do rybníku přeci nepůjdou,“ smála se první žába.
Té druhé ale do smíchu nebylo.
„To tě nenapadlo, že ten býk, který prohraje, že by mohl se jít schovat sem do jezírka a chladit si boule ve vodě?“
První žába se smála, že málem spadla z kamene.
„To snad nemyslíš vážně! Že by se býk šel s námi koupat? To je nesmysl. To dřív začnou támhle ty ovce létat.“
Jenže co se nestalo. Poražený býk měl tolik boulí, že si připadal hůř než spráskaný pes. Dostal skvělý nápad, že si ty boule ochladí studenou vodou v rybníčku. Vždyť je to pěkné místo, kde by mohl zůstat nějakou dobu ukrytý před svým soupeřem. A hned se do něj vydal. Skočil do vody, až se zvedly vlny. A jak v rybníčku chodil, rozvířil bahno a míchal ho s vodou, že zničil skoro všechny žabí domovy.
První žába už se nesmála. Naopak. Byla vylekaná a povídá té druhé žábě: „Ach ne! Tys měla pravdu! Ten býk se k nám opravdu přišel koupat.“
„Tak, tak,“ přikyvovala druhá žába. „Někdy se vyplatí poslechnout varování, i když se zprvu může zdát hloupé, nebo nebezpečí, před kterým varuje, velmi vzdálené.“
