Zubatá strašidla a konec školního roku

Milé děti, víte, jaký je počet dní do konce školního roku? 88!

Bylo ráno, další školní den u rodiny zubatých strašidel. Bubík jako vždycky nechtěl vstávat. Zamáčknul nos budíku s klaunem, otočil se na druhý bok a usnul.

„Bubíku, vstávej! Vždyť se nestihneš ani nasnídat,“ budila ho maminka.

Bubík neochotně vstal, vyčistil si zuby a dokolébal se ke stolu. 

Zubomila byla už po snídani, sbalila svačinu do tašky a oblékla si mikinu.

„Počkej na mě, ségra,“ volal Bubík s plnou pusou bafbovky, až mu drobky padaly od pusy.

„Ani nápad, ujede mi kvůli tobě bububus,“ odbyla ho Zubomila a šla na zastávku.

Bubík jen pokrčil rameny. 

Dojedl svou bafbovku a začal hledat šaty. Jednu botu ale pořád nemohl najít.

„Mami, neviděla jsi moji botu?“ volal Bubík z předsíně.

„Bubíku! Ty jsi ještě tady?! Vždyť bububus je tu každou chvíli!“ polekala se maminka.

„To stihnu,“ povídal Bubík klidně a šťoural se pod skříní. Něco našel.

„K čertu,“ zaklel. „Spoďáry teď nepotřebuju, ty už mám. No, co s nimi… Zašťouchám je tam zpátky, třeba se budou hodit zítra.“

Ještě chvíli se Bubík plazil po předsíni, když konečně svou botu našel. 

Jenže v tu chvíli volá maminka: „Bububus!“

Bubík rychle vyrazil ze dveří. Málem se přerazil o nezavázané tkaničky bot, jak se slepě hnal k zastávce. Tam už nastupoval poslední cestující do bububusu. 

Bubík zkusil ještě přidat, ale taška mu sklouzla z ramene a upadla na zem. 

Než ji sebral, autobus zavřel dveře. Bubík udělal ještě pár rychlých kroků, ale bububus se odlepil od chodníku a vyrazil ulicí pryč. Co teď? Přece si Bubík musí poradit!

Ať se Bubík snažil sebevíc, stejně přišel pozdě. Navíc byl unavený a zpocený, že jediné, na co dokázal myslet, byla sprcha a postel. Od toho se ale do školy nechodí. A tak Bubík přišel do třídy po zvonění, když už se ostatní děti učily.

„Já se moc omlouvám, ale ujel mi bububus,“ spustil Bubík, sotva vešel do třídy.

Pan učitel Diblík, malý skřítek podobný čertíkovi, si ho změřil pohledem. Jak stál na stole na sloupci z knih, aby na něj děti dobře viděly, byl výš než Bubík. A Bubík měl pocit, že se studem ještě zmenšil. Zubomila už určitě třídě vysvětlila, proč mu ten bububus ujel.

„Bubíku, posaď se a dej mi strašidýlkovskou knížku. Napíšu ti poznámku za pozdní příchod. A už si na to dávej pozor!“ pokáral ho pan učitel.

Bubík se posadil do lavice a v mysli se mu honila jen jediná myšlenka. Jak dlouho ještě bude do tý školy muset chodit? Kdy už konečně budou prázdniny?!

Z počítání dnů ho vyrušil hlas pana učitele.

„Připravte si tužky, rozdám vám písemku. Doufám, že jste dávali minule pozor.“

Ke všem čertům! Bubík minule stavěl letadélka z papíru a samozřejmě nevěděl, o čem se učili! Ale třeba nebude tak zle. Třeba přece jen něco vymyslí. Určitě to nebude těžké.

---

Je libo pohádka malinko jinak?

• Diblík stihne příjezd do školy, ale učitel nikde. Kde nakonec najdou učitele?
  V jídelně,
  v šatně nebo
  jinak?
• Diblíka nestihne včas školu, a jak dopadne písemka? Bubík usne,
  napíše špatně písemku nebo
  jinak?
• Náhodný děj