Žili byli dva bratři. Kromě podoby toho moc společného neměli. Jeden byl závratně bohatý a ten druhý chudý jako kostelní myš. Bohatý bratr se jmenoval Václav. Jednoho dne požádal svého chudého bratra Jaromíra, aby mu pohlídal snopy na poli. Jaromír tedy šel a hlídal.
Najednou spatřil bíle oděnou, téměř průsvitnou ženskou postavu, jak sbírá zapomenuté klasy po poli a přidává je do snopů.
„Kdopak ty jsi?“ popošel k ní s naléhavou otázkou Jaromír.
„Já jsem Václavovo štěstí. Pomáhám mu, aby se mu ve všem dařilo,“ řekla postava a usilovně dál sbírala zbývající klasy, aby měl bohatý bratr ještě více pšenice.
„Štěstí? No to bratrovi přeju. Ale není náhodou někde ve světě i moje štěstí?“ opáčil s úsměvem Jaromír.
Postava ještě rychle posbírala poslední klasy a pak Jaromírovi řekla: „Vydej se tímto směrem, tam, kde vychází slunce. Tam najdeš své štěstí.“ Jen to dopověděla, hned zmizela.
Jaromír nad tím vším po zbytek dne přemýšlel. Druhého dne ráno se rozhodl, že se vydá na východ a po svém štěstí se tam zkusí poohlédnout. Už téměř vycházel ze své chaloupky, když tu mu na záda zpoza pece skočila šedá postava v roztrhaných hadrech a křičela: „Nemůžeš jít nikam beze mě. Já s tebou zůstanu navždy!“
„A ty jsi kdo?“ nechápal už vůbec nic Jaromír. „Já jsem tvoje bída. Spokojeně si s tebou žiju už takových let a nikdy tě neopustím,“ vysvětlila mu natotata šedivá osoba.
„No a pak se můžu divit, že ať dělám, co dělám, sotva mám dost peněz na jídlo a nuznou střechu nad hlavou,“ zhodnotil to Jaromír, kterému už teď bylo vše jasné. V hlavě se mu mezitím rodil plán, jak se bídy zbavit. Rozhodně neměl v úmyslu brát ji s sebou.
Nahlas pak řekl: „No, má milá, vláčet tě na zádech ale nemůžu. Pojď, zkus se nasoukat do této lahve a já si tě pak vložím i s ní do cestovní torny.“
Šedá babice vítězně zaskřehotala a nalezla do lahve jako nic. Jak tam byla, Jaromír lahev důkladně zašpuntoval. Po cestě za svým štěstím ji pak zakopal v lese, aby se už nemohla dostat ven a zároveň ji žádný nešťastník omylem neobjevil. Nechtěl přivodit bídu nikomu dalšímu.
No a pak už jen kráčel cestou na východ za svým štěstím.
Po čase dorazil do města a rozhodl se, že si zkusí najít nějakou práci, aby si něco přivydělal, než se mu podaří najít štěstí. Zatím se na něj štěstí usmálo v tom, že práci našel. Jeden z bohatých městských pánů mu svěřil vykopání sklepa. Sice neměl dostat žádný plat, ale mohl si nechat vše, co vykope. Jaromír kopal a šlo mu to od ruky, na těžkou dřinu byl zvyklý. Po pár hodinách narazil na něco tvrdého. Oprášil to a tvrdá hrouda se zablýskla. Byl to zlatý valoun. Podle dohody měla být hrouda zlata celá jeho, ale přece jen se o peníze za ni rozdělil s pánem, na jehož pozemku ji vykopal. Přišlo mu to tak spravedlivé.
Druhého dne pokračoval Jaromír v kopání, aby dokončil, co slíbil. Už měl hotový výkop pro celý sklep, na samém konci ale narazil na železné dveře. Otevřel je a spatřil zlato i drahé kameny, zkrátka velké bohatství. V místnosti byla ještě truhla, ze které se ozvalo: „Otevři, pane můj.“ Otevřel ji tedy a z ní vyskočila bíle oděná postava. Vypadala jako sestra té ženy v bílém z Václavova pole.
„Můj pane, jsem tvé štěstí,“ řekla postava. „Čekala jsem tady na tebe dlouho. Teď, když jsi mě našel, zůstanu už s tebou.“
O nalezené bohatství se Jaromír opět podělil s pánem, který mu práci na svém pozemku svěřil. Přesto mu zůstalo tolik, že sotva mohl přijít na to, jak by to utratil. A navíc se mu už ve všem dařilo. Našel totiž přece své štěstí.
Brzy projížděl městem kvůli nějakým obchodům Jaromírův bratr Václav. Když narazil na Jaromíra, nemohl věřit svým očím. Jeho nuzný bratr byl oblečený jako pán! Jaromír Václava moc rád viděl a pozval ho do svého nového, přepychového domu na večeři. Pověděl mu, jak se jeho život v dobrém obrátil naruby, když objevil své štěstí a bídy se zbavil.
Václav se nechal pohostit, ale zakrátko spěchal domů. Vymluvil se na neodkladné povinnosti. Ovšem odešel proto, že jej sžírala závist a nutně potřeboval zkazit Jaromírovo štěstí. Touha uškodit bratrovi jej poháněla do lesa, na místo, které mu Jaromír popsal jako úkryt lahvičky se zavřenou bídou.
A už byl Václav tam. Rychle kopal, dokud nenarazil na lahev. Okamžitě ji otevřel a nechal bídu vyskočit. Chtěl ji hned poslat za Jaromírem, jenže to se přepočítal. Vysvobozená bída mu poděkovala a slibovala: „Děkuji, žes mě z té lahve dostal, už jsem měla polámaná záda. Za odměnu tebe ani tvou rodinu nikdy neopustím. Nikdy!“ Marně se z toho Václav snažil vykroutit, bída už se od něj nikdy nevzdálila ani o píď. Žádný obchod už nedokázal dovést do zdárného konce, naopak byl po cestě ještě přepaden a okraden. Stavení mu vyhořelo a bída mu byla v patách, kam se hnul. Nakonec skončil jako úplný žebrák.
V pohádkách i v životě se často vypráví o zlých boháčích a ctnostných chudácích. Ovšem Václav se užíral závistí, ať byl bohatý, nebo chudý. Naopak Jaromír byl pracovitý a hodný člověk bez peněz i s nimi. Zbohatnout se dá jak úsilím, tak štěstím, ale toho štěstí si je pak třeba vážit a nezpychnout. Přesně jako se zachoval kdysi chudý Jaromír, když šťastně k bohatství přišel. Neboť štěstí je věc vrtkavá a peníze se snadno rozkutálí.
