Byla jednou jedna krajinka plná kouzelných dýní. Nejvíce však vzkvétala na podzim. Zbytek roku v zemi dýní všechno spalo. Všude v okolí jste mohli natrefit na velké i malé, žluté či oranžové dýně. Louka plná dýní vypadala jako z pohádky. Ale nebyly to obyčejné dýně. Tyto magické dýně byly domečky pro malé podzimní víly. Byly to víly podzimničky. Víly podzimničky, jako i celá země dýní, se probouzely ze spánku právě na podzim.
Víly jsou magická stvoření, která létají po lese, jenž chrání kouzly, nebo se schovávají u řek a chrání potoky a řeky. Vily svou krásou a kouzly umí pokoušet nejednoho tvora. Víly podzimničky však byly jiné. Ze svých kouzelných dýňových domků vycházely teprve tehdy, když se teplé léto vydalo na dlouhý spánek. A přesně to bylo období, kdy se probouzely. Právě tehdy věděly, že je čas vykouknout ze svých dýňových domků.
Víly podzimničky měly krásné dlouhé vlasy barev podzimu: červené, oranžové, ba i žluté, a na zubatém sluníčku se jim krásně třpytily. Jejich šaty byly vyrobeny z všelijakých listů. Jedna taková víla podzimnička, která žila v oranžové dýni na kraji dýňové krajinky, se jmenovala Liana. Stejně jako její sestřičky cítila, že léto skončilo.
Vykoukla ze svého domečku, vesele zatřepala křídly a opatrně vyletěla ven. Všechny dýně už krásně zdobily kraj, měly krásné barvy. Ostatní víly podzimničky už letěly do celého okolí splnit si své úkoly, než přijde paní zima. Byly to důležité úkoly. Podzimničky musely poslat chladný vánek do zemí, aby lidem a zvířátkům řekly, že podzim začal. Musely přinést dýně do zahrad a polí, zbarvit svět barvami podzimu či se postarat o to, aby listí bylo barevné a opadalo, aby se připravilo na chlad.
Víla Liana vyletěla nad svou dýni. Byla připravena do světa vnést ducha krásného podzimu. Liana letěla po okolí, pozdravila své sestřičky a vydala se do práce. Letěla do města, kde hůlkou proměnila každý lístek na stromech, ať už na žlutý, oranžový, nebo červený. Některé domečky ozdobila také malými dýněmi. Samozřejmě hůlkou do města poslala i jemný chladný vánek. Vše vypadalo jako z pohádky.
„Tak a městečko má v sobě ducha podzimu!“ zvolala šťastná víla Liana. Pak zatřepetala křidélky a užuž se chystala letět dál, když vtom se zachytila do velké pavučiny. Zamotala se v ní tak, že svou magickou hůlkou nemohla ani pohnout. Vtom se před ní zjevil malý pavouček.
„Koho to tady máme?“ řekl pavouk škodolibě. Víla se zhluboka nadechla a klidně promluvila: „Já nejsem moucha ani brouček! Já jsem přece víla podzimnička! Starám se o to, aby podzim zavítal do všech koutů světa!“ odpověděla mu Liana.
Pavouček se zamyslel… Co udělá dál? Musí přece Lianu pustit. Jak se jinak postará o krajinu? Jak tam pošle ducha podzimu? To se, milé děti, dozvíme v další části.
Krásná pohádka