Byl krásný letní den. Sluníčko se na nás usmívalo z bledě modré oblohy, kde nebylo ani mráčku. Byl to den jako stvořený pro výlety a nová dobrodružství. A věděl to i Milánek. Milánek byl motýlek s modro-fialovými křidélky.
Velmi rád si tato svá křidélka obdivoval na břehu jezírka. Tam je totiž viděl v plné kráse v odrazu vody. Milánek miloval své barvy na křídlech, byly tak nádherné, jak se tak třpytily.
A tak trávil motýlek u břehu jezírka skoro každý den. Vesele si poletoval po okolí, létal z kvítka na kvítek či si povídal s jinými broučky. Dnešní teplý letní den nebyl o nic jiný. Ze břehu jezírka se Milánek vydal do blízké zahrady plné květin. Létal z jednoho kvítka na druhý a radoval se z krásného dne.
Vtom si za oknem všiml malé uplakané holčičky. Měla hnědé vlásky svázané do vysokého drdolu, ze kterého jí vyčuhovaly nepoddajné kudrny. Byla oblečená jako balerína. „Vždyť ona vypadá jako krásná luční víla!“ řekl si motýlek Milánek. Měla krásnou růžovou sukýnku a bílé cvičky propletené zlatými mašličkami. „Ta je nádherná!“ prozpěvoval si motýlek, jak sledoval holčičku z okénka. Byla nádherná, tak jako Milánkova křidélka. Nebo jako víla. No ale proč je tak smutná a pláče? „Proč pláče, proč?“ dokola si říkal zvědavý motýlek. Musí ji přece nějak rozveselit. Takové krásné víly nemohou být smutné.
A tak Milánkova zvědavost zvítězila a přiletěl blíže k holčičce. Proletěl přes pootevřené okénko, přiletěl k holčičce a opatrně promluvil: „Co se ti stalo?“ zeptal se mile malé holčičky. „Já, já… ztratila jsem svou krásnou růžovou mašli do vlasů!“ odpověděla mu smutná holčička, která se představila jako Elizabetka. Kudrnatá holčička si utřela slzičku, která jí právě stékala po líci.
Děvčátko pak Milánkovi vyprávělo, že mělo jít na vystoupení baletu, ale tam potřebuje svou mašličku do vlasů, a proto nemůže jít. No a ona ji nikde nemůže najít, někde ji ztratila. Elizabetka si už prohledala celý pokojíček, dokonce i v zahradě hledala, ale nenašla ji. „Bez své mašličky nemůžu vystoupit!“ řekla smutná holčička a podívala se na motýlka, který jí sedl na ruku.
„Mám nápad!“ zvolal Milánek, který byl odhodlán své nové kamarádce pomoci. A vtom jí něco tiše zašeptal do ucha. Elizabetka vyskočila na špičky, utřela si slzy, co se jí kutálely po červených líčkách, a na tváři se jí objevil ten nejkrásnější dětský úsměv.
Když holčička přišla na vystoupení, ve vlasech měla krásnou mašli. A nebyla to ledajaká mašle. Takovou, jako měla Elizabetka, totiž neměl nikdo jiný. Byl to motýlek Milánek, který si jí sedl na drdol, aby holčička mohla jít na vystoupení. Zatančila tak krásně, že jí tleskalo nejen celé publikum, ale i motýlek Milánek. A tak Milánek pomohl holčičce, které udělal hezčí den.
Krásná, velice moc.