Ztracený míček

Byly prázdniny, venku svítilo sluníčko a chlapeček Matyáš nevěděl, s čím by si ještě hrál. Dnes už si hrál se vším – s auty, s legem, jezdil na odrážedle, skákal panáka, houpal se na houpačce, klouzal na klouzačce a vlastně už si ani na všechno nevzpomněl. Moc rád by si zahrál pexeso s maminkou, ale ta chystá oběd. Potom si s Matyáškem zahraje. Už se na to těšil. Ale co do té doby bude dělat?

Ještěže měl čtyřnohého kamaráda Fluffyho, který je pro každou hru. Matyáš sebral z trávy Fluffyho oblíbený míček a hodil ho směrem do zahrady. Fluffy zavrtěl ocasem a hned vyrazil pro míček. Radostně ho Matyáškovi přinesl, aby ho mohl zase hodit. Matyáš se rozmáchl a hodil. Jenže míček nedopadl na trávu. Že by odletěl? Matyáš se podíval na nebe. Hm, míče přece nelétají, nemají křídla. Proč ale nespadne? Fluffy zmateně pobíhal po zahradě a hledal, kam se ten míček ztratil. Kdyby spadl na zem, hned by ho vyčuchal a přinesl.

„Fluffy, hledej,“ volal Matyáš, ale pejsek si nevěděl rady.

Matyáš mu šel tedy pomoct. Fluffy čuchal kolem vysokého stromu, na kterém rostly třešně. Na větvi seděl kos a posmíval se jim.

„Kose, ty jeden posměváčku,“ napomenul ho Matyáš. „Přestaň se nám vysmívat a radši nám poraď. Kam letěl náš míček?“

„Nikam, nikam neletěl. Ale já poletím, koukej,“ povídal kos, zamával křídly a odletěl pryč.

„Ten nám moc nepomohl,“ ušklíbl se Matyáš.

„Já vám pomohu,“ ozvalo se Matyáškovi u ucha.

„Motýlku, ty jsi viděl náš míček?“

„Viděl. Letěl nahoru a zůstal někde ve větvích stromu,“ povídal tiše motýlek a třepotal se do koruny stromu. „Tady je, ale zaseknul se mezi větvemi. Já jsem moc slabý, abych ho postrčil.“

Fluffy panáčkoval pod stromem.

„Kdepak, Fluffy,“ povídal pejskovi Matyáš. „Tam nevylezu ani já, ani ty. Musíme poprosit o pomoc někoho, kdo umí lézt po stromech a má dost síly na to, aby náš míček postrčil.“

Matyáš chvilku přemýšlel, pak si vzpomněl, že tudy běhá veverka na oříšky, které rostou na keři u plotu.

„Veverko, jsi doma?“ zavolal ke keři.

„Tady jsem, Matyášku. Co potřebuješ?“ ozvala se veverka a vykoukla z houští.

„Veverko, moc tě prosím, máme na stromě míč. Dokázala bys ho postrčit, aby spadl na zem?“

„Ale jistě, Matyášku, když tak krásně prosíš. Udělám jen hop a skok a budu u něj.“

Veverka skutečně pár hbitými skoky byla na stromě a už strkala do míčku. Ten spadl na zem. Jenže než k němu Fluffy doběhnul, aby ho sebral, vynořil se z krtiny krtek, popadl míček a se smíchem zmizel v krtině. Ještě na ně stihl vypláznout jazyk.

„Ten darebák!“ rozzlobil se Matyáš. „Vrať nám míček!“

Fluffy začal hrabat v krtině díru, aby krtka chytil. Matyášek mu pomáhal a v zápalu boje hrabal jen rukama. Ale vyplatilo se to. Krtek se jich polekal, upustil míček a utekl.

„Hurá! Míček je náš!“ volal Matyášek a tancoval s pejskem po zahradě. Vtom si všiml, že na ně kouká maminka, která je přišla volat na oběd.

„Mami, mami, vyhráli jsme! Získali jsme s Fluffym náš míček zpátky!“

„No to je pěkné,“ povídá maminka. „A já abych vás oba pořádně vydrhla, než vás pustím k obědu.“

Matyáš se podíval na své šaty. Měl je celé špinavé, stejně jako ruce, jak se hrabal v hlíně. No a Fluffyho kožíšek vypadal úplně stejně.

„Promiň, maminko, my jsme si jen hráli,“ svěsil Matyášek hlavu.

„Ale to nic, zlatíčka moje. Vy se umyjete a prádlo se vypere,“ povídala maminka s úsměvem a oba rošťáky pohladila. „Hlavně že jste si krásně pohráli, získali ten míček a zvítězili.“

Když se Matyáš umyl a najedl, pomohl mamince umýt Fluffyho a pak spolu hráli pexeso. Tedy, hráli jen Matyáš a maminka. Fluffy se tak unavil, že pod stolem usnul a hlasitě chrápal, jako když řeže dříví. Byl to opravdu krásný prázdninový den.