Bylo jednou jedno království, ve kterém žili král a královna. Těm se narodila holčička. V noci, jak už to tak chodí, se objevily u její kolébky dvě sudičky.
„Kde je Naděžda? Už tu měla být,“ povzdechla si první sudička.
„Co já vím?“ zavrčela druhá. „Beztak někde koná dobré skutky. Fuj.“
„Tak začneme bez ní,“ usoudila první sudička a začala: „Budeš krásná, chytrá a laskavá, malá princezničko.“
„A to tak moc, až kvůli tobě zmrzne celé království,“ dodala druhá sudička.
„No to snad ne! A Naděžda chybí, aby to zachránila svou věštbou,“ posteskla si první sudička.
Sudičky zmizely, ale než se slunce probudilo, mihla se kolem okna ještě sudička Naděžda.
„Co zmrzne, zase roztaje. Dávám ti odvahu, abys království dokázala zachránit.“
A tak plynuly dny, týdny, měsíce a roky. Z miminka se stala malá holčička, která každý rok prosila svého tatínka krále, aby jí přinesl něco neobyčejného k narozeninám. Pan král jezdil na výpravy do daleké země, kde byla stále zima, led a sníh. To v království princezna neznala, tady bylo pořád pěkně teplo. Proto mezi nejkrásnější dary, které kdy dostala, patřily rampouchy, sněhové koule nebo maličký sněhulák. Samozřejmě, že se jí ty dary za chvíli rozpustily, ale o to větší radost z nich měla. Byly pro ni neopakovatelné.
Když se přiblížil den princezniných osmnáctých narozenin, prosila Armida, tak se jmenovala, tatínka, aby jí přivezl z cest do dalekých zimních krajin nějaký úchvatný dárek.
Král měl tentokrát štěstí. Když ničili ledy a razili si cestu, narazil tam na tygra zamrzlého v hromadě ledu. Ihned rozkázal, aby ho jeho lidé naložili, obložili ho sněhem, aby jim cestou neroztál, a vyrazili na cestu k domovu. To bude překvapení, pomyslel si král, to se bude Armida radovat. A co teprve, až tuto zmrzlou zemi obsadí, připojí ke svému království a bude ji tam moct vzít na výlet.
A skutečně. Armidě vzal takový dárek dech. Tygr stál uvnitř ledu s otevřenou tlamou, jako kdyby se na někoho zlobil.
„Je to skutečně jedinečný dárek. Ale je mi toho tygra líto,“ povídala Armida. „Nechám ho roztát a pustím ho do přírody.“
Král se jí pokusil vysvětlit, že v ledu ten tygr nemohl přežít a že bude lepší nechat ho zavřeného dole ve sklepě, kde je zima, ale Armida na něj nedbala. Něco jí říkalo, že ten tygr stále žije.
A měla pravdu. Jakmile se led rozpustil, tygr vyskočil a oklepal se jako čerstvě umytý pes. Potom, k údivu všech, promluvil lidskou řečí.
„Jsem čaroděj a vládce ledové země, kterou jste si chtěli přisvojit. Byl jsem ale lapen do ledu v tygří podobě. Nyní jsem ale volný a budu tam zase králem. Jako odplatu sešlu na vaše království věčný sníh a led!“
Tygr vyskočil z okna a zmizel. Ale na nebe se stáhla tmavá mračna a hned se z nich začal sypat sníh. Do oken fučel ledový vichr a mráz začal bělit větve stromů, které byly zrovna uprostřed květu.
„Cos to udělala, Armido? Měla jsi ho nechat zamrzlého v ledu,“ úpěl král a natahoval si ponožky na nohy a hned další na ruce.
„Na zimu není naše země zvyklá,“ bědovala královna a omotala kolem sebe peřinu.
„Já to napravím,“ řekla Armida, teple se oblékla a vyrazila ven. Kuchař jí na cestu zabalil hromadu řízků, které připravoval zrovna k obědu, a popřál jí hodně štěstí.
Nevyšla ještě ze zahrad, když tam uviděla dva čápy, jak stojí v jezírku. Zamrzly jim nohy do ledu, který se začal tvořit na hladině. Armida rychle přispěchala, rozbila led a vzala čápy domů do tepla ke krbu. Když jim nohy roztály, čápi roztáhli křídla a poděkovali.
„Až budeš potřebovat pomoct, rádi ti to oplatíme,“ zvolali čápi a odletěli pryč.
Armida šla dál, brodila se sněhem a vzdorovala krutému větru. Když procházela lesem, uviděla tam smečku vlků, jak se krčí a třesou zimou v závěji sněhu. Kňučeli zimou, chudáci. A tak jim Armida dala všechny řízky, které dostala na cestu. Vlci se najedli a tím se i zahřáli.
„Až nás budeš potřebovat, rádi ti to oplatíme,“ řekli vlci Armidě a vyprovodili ji nakonec lesa.
Tak promrzlá Armida doputovala až do ledové země. Na kraji města potkala malou holčičku, jak se třese zimou. Neměla ani kabát. A tak Armida sundala svůj kožíšek a zabalila do něj holčičku.
„Děkuji ti, paní. Když já jsem se ztratila,“ povídala holčička. „Jela jsem s tatínkem prodávat na trh do města, ale jak jsem chytala vločky na jazyk, tak mi najednou zmizel z dohledu. A já nevím, kudy se mám vydat.“
„Pojď, určitě ho spolu ve městě najdeme.“
Armida s holčičkou brzy kupce našly. Dívka i její tatínek se objali a měli velkou radost, že se našli.
„A ty, že jsi mi přivedla zpátky to nejdražší, vezmi si tohle.“
„To jsou divné boty,“ dívala se Armida na boty s želízkem na podrážce.
„To jsou brusle, děvče. Jezdí se na nich po ledu.“
„Děkuji ti, možná se mi v této ledové zemi budou hodit. Nevíte, kde žije král této země?“
„Ale ano. Teď si říká Ledový tygr a žije ve svém zámku za nekonečnou sněhovou plání a za hlubokou propastí táhnoucí se od nevidím do nevidím. Nikdo se tam nedostane. On se zjevuje, jen když sám chce. A i kdyby někdo dokázal přežít chůzi nekonečným sněhem a překonat hlubokou a širokou průrvu, nedostal by se k jeho zámku. Ten je totiž postaven na ostrově uprostřed ohromného jezera.“
„To zní strašidelně, ale děkuji, kupče. Vydám se tam,“ rozhodla se Armida a vydala se neohroženě na cestu z města vstříc nekonečným sněhovým pláním.
