Armida hledá ledového tygra

Armida se vydala hledat ledového tygra, čaroděje, který jediný mohl z její země sejmout kletbu a vyčarovat znovu jaro. Jenže jeho zámek byl daleko a před ní se táhla bílá a nekonečná pole plná sněhu. Armida byla zmrzlá na kost, vítr se do ní opíral a brzdil ji a k tomu se ještě bořila do sněhu, který každým okamžikem připadával.

„Kdyby se tak dalo nějak rychle dostat přes zasněženou pláň,“ povzdychla si dívka. „Mám strach, že dřív zmrznu, než tam dojdu.“

Najednou, kde se vzali, tu se vzali, objevili se vlci. Přiběhli zapřažení k saním a volali na Armidu: „Armido, nezoufej. Přišli jsme ti oplatit, že jsi nás v zimě nakrmila. Nasedni na saně a my tě převezeme na konec plání.“

A tak vlci převezli laskavou princeznu přes dlouhé sněhové pole. U propasti, která se táhla, kam jen oko dohlédlo, a byla široká tak, že by ji žádný živý tvor nedokázal přeskočit, se vlci rozloučili a rozutekli se pryč.

Armida se smutně dívala na hloubku, která před ní otevírala svůj chřtán.

„Ach jo, kdybych tak měla křídla jako pták, mohla bych ji snadno přeletět.“

Najednou nad hlavou zaslechla klapat čapí zobáky.

„Armido, letíme ti na pomoc! Za to, že jsi nás nenechala zamrznout v jezírku a ohřála nás, přeneseme tě na druhou stranu!“

Dva čápi chytli Armidu za paže a přenesli ji přes propast.

„Děkuji vám, čápi.“

„Nemáš zač, děvče. Hodně štěstí,“ popřáli jí čápi a odletěli pryč.

Na Armidu čekalo jezero. Jediné štěstí, že bylo zamrzlé. Armida si nasadila brusle, které jí věnoval kupec za záchranu jeho dcery, a postavila se. Sotva se ale odrazila, uklouzlo jí to a sedla si zadkem na tvrdý led.

„Jauvajs, je to těžší, než to vypadá.“

Armida sebrala klacek, aby se mohla podpírat. Ale za chvíli už ho nepotřebovala, protože se naučila na bruslích stát a jet vpřed. Vyrazila po ledě. Jak tak klouzala, začal se před ní objevovat ostrov se zámkem. Byla skoro v cíli.

Dobruslila na ostrov, tam si přezula boty a vyrazila k zámku. Zabušila na dveře, ale nikdo se neozval. Jen dveře se samy se zavrzáním otevřely. Armida vešla dovnitř. Chodby ji zavedly až do trůnního sálu, kde na trůnu seděl tygr.

„Co tu chceš? A jak ses sem dostala?“ zavrčel tygr.

„Jsem Armida a přišla jsem zachránit naše království. Vrať do něj zase jaro, prosím.“

„Je to trest za to, že mě král s vojáky před mnoha lety vlákali do pasti a nechali mě tam zmrznout v kostku ledu. Trest si zaslouží.“

„Netrestej ale všechny. Vždyť trpí i nevinní lidé a zvířata. A vlastně, proč se neproměníš v krále?“

Tygr zavrčel. Nakonec si odfrkl a přiznal: „Nevím jak. Zapomněl jsem, jak se přeměnit zpět za ty roky, co jsem byl kostka ledu.“

Armida tygrovi vyprávěla, co všechno viděla cestou sem, jak pomohla zvířátkům i lidem a jak se jí za to odvděčili. Díky nim se dostala až sem.

„To jsi šla takovou dálku mě prosit o jaro?“

„Přišla jsem také kvůli tobě. Pořád jsi můj dárek, co jsem dostala k narozeninám,“ usmála se Armida.

„Tak dárek,“ zachechtal se tygr. „Ale dobrá, vrátím jaro tvé zemi. Bez tebe bych byl stále jen kostkou ledu.“

Tygr zamával ocasem a vyslal kouzlo, které doletělo až do země princezny Armidy. Rozpustilo všechen led a sníh, nechalo slunce vykouknout zpoza mraků a zanechalo po sobě teplo a jarní kvítí.

„Zůstaneš tu teď ale se mnou a staneš se mou nevěstou. Jinak se zima do tvého království zase vrátí.“

„Dobrá tedy.“

Brzy se konala podivná svatba. Princezna Armida si brala ledového tygra. Když ho políbila, proměnil se v krásného mladíka. Jen jeho tygří oči mu zůstaly. Byly to ty oči, kvůli kterým ho Armida tehdy nechala rozmrznout z ledu. Oslavy trvaly ještě týden a Ledový tygr se rozhodl, že nechá ve své zemi střídat čtyři roční období – jaro, léto, podzim i zimu. Protože všechna jsou stejně krásná a laskavá jako jeho milovaná princezna Armida.

A tak spolu Ledový tygr a Armida žili šťastně a spokojeně až do smrti.

---